Věci se zpravidla zavírají z důvodu zabezpečení. Přesně proto dokáže žena zavřít sama sebe. Cítí-li se žena okolním světem ohrožena, a to zpravidla u osamělých samoživitelek není nic neobvyklého, hledá pocit bezpečí.
V dětství jej nacházela měrou vrchovatou u svých rodičů, po nich dnem svatebním převzal štafetu manžel. Pak najednou zůstala sama s dětmi. Ty snad svůj bezpečný přístav vnímají stále stejně, pro ně se nic nezměnilo. Jen jejich matka, pořád i žena potřebující cítit bezpečí, přišla o místo, kde by mohla zapomenout na okolní svět a jeho problémy. Přesto se nevzdává, nesmí, už kvůli dětem. A tak po vzoru Komenského hledá hlubinu bezpečnosti a po cestě labyrintem světa uzavírá ráj svého srdce. Zamyká emoce uvnitř, aby ji neoslabovaly, a klíč odhazuje někam daleko, nejlépe do hluboké studny, aby se k němu nikdo nedostal. Pak doufá, že jej nenajde a nevytáhne na světlo nějaký potapěč. Bojí se, že by tajná komnata mohla být otevřena, pracně vybudovaná, křehká emocionální rovnováha narušena. Cítila by se pak více ohrožena vnějším světem. Pocit alespoň zdánlivého bezpečí by se mohl někam vytratit i pootevřenými dveřmi, snad i pouhou skulinkou.Otevřel ji. Našel klíč a zmocnil se ho. Obnažil její duši. Nechtěl jí ublížit. Viděl v ní svá tajná přání. Nebránila mu vstoupit. Tušila v něm sílu a oporu. Tolik hledané bezpečí. Pak se to zvrtlo. Obraz se rozletěl na tisíce barevných střípků. Tuhle skládanku už nedá nikdo dohromady. Zametla střípky na hromádku. Znovu zamkla dveře své duše, pro jistotu na tisíc západů. Klíč už nehodí do studny. Pošle jej na oběžnou dráhu a bude se důsledně vyhýbat všem astronautům, kteří by se tam s ním mohli setkat.
