Jen málo mých textů se netýká vody, takže i záchrana života proběhla při mé nejoblíbenější činnosti a ve vodě.
Předposlední teplý den letošního léta jsem nemohla strávit nijak jinak než ve vodě, která byla ještě dost teplá na plavání. Po překonání přehrady to nemohlo být v žádném plivátku, takže jsem se vrátila na místo činu.
Přístup do vody ze skal naproti Rokli byl sice trochu krkolomný, dolů to ještě docela šlo, přece jen se tímto směrem za využití gravitace přesunuje mnohem jednodušeji než opačně. Přehrada se snažila vytvořit co nejlepší podmínky, vzala na sebe těžký úkol a pokusila se přiblížit moři. Ve spolupráci s lehkým větříkem dokázala vytvořit iluzi moře. Hladinu čeřily jemné vlny, když se na ni člověk položil a zavřel oči, byla představa relaxace na mořské hladině téměř dokonalá. Jen mě zmátlo, že tohle brněnské moře nenechalo na usychajícím těle slabou vrstvičku soli.
Devět kilometrů to tentokrát nebylo, jen kousek na protější břeh. Zpátky se proti vlnám plavalo kapku hůř, občas voda šplouchla i do pusy. Jeden by se málem utopil. A to se stalo i poslednímu letošnímu běláskovi. Ležel na hladině uprostřed přehrady a z posledních sil třepotal navlhlými křídly. Vím, že se motýlům nemá sahat na křídla, ale jinak to nešlo. Posadila jsem si ho na dlaň a přeplavala jsem s ním až ke břehu. Tam jsem ho položila na sluncem vyhřátou skálu, aby měl možnost uschnout a odletět užít si posledních letních dnů. A mě na skále s výhledem na velkou část přehrady čekal piknik ze samých dobrot.
